Ohlédnutí za devítkou – Martin

V dnešním článku si přečtěte o devítce tak, jak ji vnímal Martin, který se hlásil na dvě pražská gymnázia.

Vzpomeneš si, kdy poprvé jsi začal řešit, co chceš v životě dělat?

Nejsem ten typ, který by už od školky věděl, co chce dělat. Jako třeba že bych chtěl být doktorem, pilotem nebo třeba pracovat v nějaké automobilce na návrzích nových modelů aut… Mám pár kamarádů, kteří takovou představu měli, ale to není můj případ. Takže nic konkrétního mě nelákalo, představu jsem žádnou neměl a tuhle otázku jsem začal řešit až v devítce, na konci září (ještě se chodilo do školy, než přišel lock down).

Na to si pamatuju ale docela dobře, protože máma se vrátila z třídní schůzky, měla popsaný celý list poznámkami, které si tam udělala a ještě ten večer to se mnou začala řešit – jaké jsou možnosti, co je potřeba udělat, jak je to s přijímačkami. Přinesla taky tištěný Atlas školství, kde jsou uvedené informace o všech středních školách. Trochu mě to až zaskočilo, protože do té doby jsem o těchhle věcech v podstatě neuvažoval a najednou přišla takováhle nálož informací.

No a za pár dní po těchhle třídních schůzkách jsme si sedli – já, máma i táta –  a  vlastně prvně jsme si vážněji povídali o tom, co by pro mě bylo vhodné a možné, a jaké mám já představy.

Jak probíhal výběr školy a podání přihlášky?

Už v tom prvním společném rozhovoru s našimi jsem došel k názoru, že fakt netuším, co bych chtěl za nějakých deset let dělat. Za deset myslím proto, že jediné, co bylo asi od začátku jasné byl fakt, že se dobře učím, a že tedy tak nějak samozřejmě počítám s tím, že půjdu na vysokou. Ale na jakou, to jsem fakt netušil.

Probírali jsme doma různé možnosti, hledali jsme na internetu, trochu jsme zpovídali známé, ale nic z toho mi nepřineslo představu něčeho konkrétního. Takže to pomalu ale jistě začalo směřovat k variantě, že rozhodnutí o konkrétním směru a oboru o pár let odsunu a půjdu zkrátka na gympl. Že si tak nechám otevřené dveře ke studiu na vysoké a přitom získám další 4 roky na přemýšlení o nějaké konkrétní oblasti.

Když padlo tohle rozhodnutí, tak už jsme se pak mohli soustředit jen na výběr konkrétního gymnázia. Jsem z Prahy, takže nabídka je docela široká, ale na druhou stranu je tu taky docela velká konkurence.

Vybral jsem si jako první volbu gymnázium Na Zatlance, studium v alternativní třídě ALT. Podle počtu přihlášených a přijatých z loňského roku to vycházelo, že se dostane zhruba každý třetí. To mi přišlo jako docela reálné se tam dostat.

I přesto jsem se ale rozhodl druhou školu vybírat tak trochu víc na jistotu. Tedy aby tam poměr přihlášených a přijatých byl o něco lepší. Nakonec po docela dlouhém zvažování jsem se rozhodl pro Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici, které mi kromě jiného vyhovovalo díky dobré dopravě od nás z domova. Na tohle gymnázium byl poměr přihlášených a přijatých přibližně stejný, ale výhodu jsem viděl v tom, že se k výsledkům z přijímaček přičítaly i body za známky z vysvědčení. A tam jsem měl jistotu, že nějaký ten bodík navíc získám.

Přihlášky jsem včas dostal od nás ze školy předvyplněné, tuším někdy v lednu, bylo potřeba tam už vyplnit jen vybrané školy. Obě přihlášky jsme pak poslali doporučeně poštou někdy koncem února.

Co všechno tě napadá k tématu přípravy na přijímačky ?

Že to byl opruz (směje se u toho Martin). Ne, ale vážně, příprava na přijímačky byla docela otrava. Měli jsme od půlky října školu online, takže plánované hodiny cvičné matematiky a češtiny, které zájemcům nabídla naše škola, probíhaly taky online a někdy jsem měl toho sezení u počítače už plné zuby.

Na tyhle cvičné hodiny jsme se přihlásili ze třídy skoro všichni, na začátku se nás připojovalo celkem dost, pak kolem Vánoc to hodně lidí vypustilo, a pak zase začala být větší účast od konce února, a to vydrželo v podstatě až do května, do posunutého termínu přijímaček.

Kromě těchhle cvičných hodin, kde nám učitelé látku i znovu vysvětlovali, jsem si ještě navíc dělal různé testy, které byly k dispozici na internetu. Taky mi máma občas nosila něco vytištěného z práce a měl jsem i knížku s testy z matematiky po starším bráchovi. S tím jsem se taky párkrát učil, když jsem narazil (hlavně v češtině) na něco, s čím jsem si nevěděl rady.

A dvakrát jsem si taky vyzkoušel přijímačky nanečisto. Bohužel to nešlo naživo, ale zase jenom online… V obou dvou případech jsem měl ale hodně dobré výsledky, a to mě určitě dost uklidnilo a pomohlo pak při ostrých přijímačkách, kdy jsem si zkrátka asi docela věřil, že to dám.

Jak probíhaly přijímačky?

Byl jsem docela naštvaný z toho, že se termíny posunuly z dubna až na květen, protože jsem měl přípravu rozplánovanou tak akorát do začátku dubna a počítal jsem s tím, že v půlce dubna udělám přijímačky, a pak už budu mít volno.

Jinak přijímačky samotné byly sice náročné, ale zase ne nic, co by se nedalo zvládnout. Ten první den, kdy jsem šel Na Zatlanku, jsem byl docela nervózní, ale šli jsme tam od nás ze třídy hned tři, takže jsem měl alespoň trochu pocit, že nejdu úplně sám a do neznáma. Když se odpoledne objevilo na internetu zadání z prvního dne přijímaček a taky správná řešení, tak jsem si ověřil, že jsem v podstatě matematiku udělal na asi 44 bodů a češtinu jsem odhadoval na 45 nebo dokonce 46. To byl hodně dobrý výsledek. Druhý den už jsem byl klidnější, a výsledek jsem si odhadem spočítal na 45 bodů z matematiky a 43 z češtiny.

Bodle bodů to tedy vypadalo docela nadějně, ale samozřejmě jsem nevěděl, jak na tom budou ostatní. Čekání na oficiální výsledky o přijetí tedy pro mne bylo docela náročné období. Nakonec to dopadlo fakt dobře –  dostal jsem se jak na Gymnázium ve Štěpánské, tak i Na Zatlanku, takže jsem si pochopitelně vybral Zatlanku.

Máš  nějaký postřeh, který by se mohl hodit těm, které devítka teprve čeká?

No, to úplně nevím. Myslím, že my jsme měli vlastně celý rok takový zvláštní  a nejistý, pořád jsme čekali, že se situace kolem epidemie zlepší a my se dostaneme do školy, i že přijímačky budou jako v minulých letech, ale nakonec se to všechno různě měnilo. Takže myslím, že letos to budou mít devátáci dost jiné – v porovnání s námi.

Jako postřeh tedy asi mám jen to, že po přijímačkách přišla velká úleva (co mohla být o ty tři týdny dřív) a pocit, že člověk najednou nemusí vůbec nic. Tedy tím nic myslím učení se. Protože někdy od prosince jsem měl pocit, že je to děsná otrava, opruz, a že to nikdy neskončí. Takže nebojte, skončí. Ale určitě doporučuju nenechávat přípravu a učení až na poslední týdny před zkouškami.

Jestli to zvládnete, udělejte si už klidně na konci září pár cvičných testů, ať víte, co vám jde a co ne. A pak si podle svých výsledků udělejte plán toho všeho, co budete chtít procvičovat nebo se učit a podle něj zkuste v přípravě postupovat. Jinak se může stát, že toho budete mít před přijímačkami tolik, že nebudete stíhat a budete z toho zbytečně vystresování a unavení.